Dvěma příběhy s dobrým koncem ve čtvrtek ve 21:35 na TV Nova provedou Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura. V cyklu Ztracená rodina pomohou těm, kteří se rozhodli jít proti proudu času a libovůli osudu a spojí členy rodiny, kteří se buď nikdy, a nebo desítky let neviděli. Opět se ukáže, že krev není voda.
První příběh je příběhem mladého muže Iva, který žije v Anglii a byl hned po narození dán k adopci a už spoustu let hledá své biologické příbuzné. „Ta zvědavost je silnější než všechno ostatní. Proč se to stalo?“ ptá se hledající malíř pokojů Ivo. Ve Zlíně strávil dětství a dospívání s adoptivními rodiči. Ti mu o adopci řekli ještě před nástupem do první třídy. Ivo své adoptivní rodiče, jak se o něj starali a jak ho vychovali, bere jako životní výhru. Přesto mu to nedá a chtěl by poznat své biologické rodiče. Chtěl by znát odpovědi na otázky, kdo byli a proč se dostal do kojeneckého ústavu.
Ve druhém pátrání bude Tereza a Mirek hledat biologickou matku Ivety, ženy ve středních letech, která si ji přeje už spoustu let poznat. „Pořád máme život před sebou a ty ztracené roky se snad dají dohnat,“ doufá hledající Iveta, která byla dána k adopci ve třech letech. Že je adoptovaná zjistila Iveta v den svých patnáctých narozenin. Když ji bylo sedmnáct umřela jí adoptivní máma a musela se starat o otce. O dva roky později se vdávala. S mužem je už třicet let a společně mají dvě dcery a vnoučata. Iveta dodnes touží pojmenovat prázdná místa svého života a poznat svou matku a případně další členy rodiny.
Jak hledání a shledání dopadlo uvidí diváci TV Nova ve čtvrtek ve 21:35 nebo už teď na Voyo.
Kreativní producentka a režisérka Jana Rezková: Silné emoce nás provázejí po celou dobu natáčení
Jak se zrodila myšlenka na projekt Ztracená rodina? Čím vás ten formát zaujal?
Tento formát byl jedním z několika, které mně vedení nabídlo ke zpracování. Vzhledem k tématu to byla jasná volba. Hluboké mezilidské vztahy v kombinaci s prací téměř investigativní si mě okamžitě získaly.
Čím je pro vás osobně rodina?
Zázemí a jistota.
Převzaté formáty mají často svou bibli, která vymezuje jasné mantinely, jak má daný pořad v nějaké mutaci vypadat. Je to omezující?
Naštěstí bible na tento formát není nijak svazující. Spíš to byla sbírka rad, jak postupovat. Navíc původně anglický formát má jiné možnosti v rámci GDPR. Naše zákony jsou daleko přísnější. Tudíž nejobtížnější bylo pro nás hledání druhé strany.
Průvodci pořadu jsou Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura. Proč jste si vybrala právě je?
Tereza Pergnerová pro mě byla jasná volba, naopak jsem já doufala, že se bude formát líbit jí. A tak se i naštěstí stalo. Mirek Vaňura prošel rozsáhlým castingem, kde jsme hledali typ muže – novináře, který má k investigativní práci blízko. Jsem ráda, že nakonec vyšlo toto spojení a každý z nich si přesně plní tu úlohu, která mu v pořadu náleží. Terezka je průvodcem člověka, který se rozhodl vydat do někdy bolestivé minulosti, a Mirek je ten, který má za úkol vypátrat člověka, kterého hledáme, a být mu průvodcem až do společného setkání.
S tématem hledání ztracených členů rodiny se určitě pojí silné emoce. Je tomu tak a necháte se dojmout i vy?
Zatím se nám nestalo, že bychom se nedojali všichni, tím myslím i mužské členy štábu. Silné emoce nás provázejí po celou dobu natáčení, ať už s člověkem, který někoho hledá, nebo nalezeným, kterému jako první sdělujeme, že ho někdo hledá. Samozřejmě finální setkání je nejsilnějším zdrojem emocí, vždyť většinou se poprvé vidí lidé, kteří se v životě nesetkali.
Silné emoce jsou spjaté i s Výměnou manželek, kterou už dlouhá léta točíte. Asi je to ale jiné…
Emoce v obou projektech jsou rozdílné, pokud jde o emoci ve Výměně, je to buď osobní emoce respondentů, nebo emoce vzniklá z rozdílnosti dočasných partnerů. U Ztracené rodiny jsou emoce velmi niterné, které vycházejí z letité bolesti nebo křivdy z dětství. Nejsou to až na výjimky emoce konfrontační. Samozřejmě emoce, které provázejí finální setkání, jsou vlastně nepřenosné a nepopsatelné.
Léta točíte právě Výměnu manželek, teď Ztracenou rodinu. Hodně točíte přímo doma nebo o velmi osobních věcech. Jaká to má pro filmaře specifika?
Základem je poměrně malý štáb a velmi osobní přístup, v obou případech se snažíme pohybovat v domácnostech co nejméně rušivě. Hlavně u Ztracené rodiny se nám lidé svěřují s věcmi, které třeba nikdy nikomu neřekli.
Kdyby bylo hledání lidí tak snadné, asi by si je každý dávno našel sám. V čem tkví vaše know-how, že dokážete pátrat a být úspěšní?
Hledání rozhodně není jednoduché, některé případy jsme řešili několik měsíců a některé i rok. Samozřejmě hledáme i v cizině a to je samozřejmě ještě složitější, ale spolupracujeme s detektivními kancelářemi a genealogy po celém světě.
Kde v zahraničí jste byli a jak složité to tam pro vás je?
Zatím máme natočený jeden díl v Kanadě a už půl roku čekáme na pracovní vízum na Kubu. Kanada byla poměrně složitá, tam pátrání trvalo skutečně rok, dokonce jsem tam musela jet dvakrát, protože to byl případ, kdy si paní v Kanadě vůbec nechtěla připustit, že má v Česku nejbližší příbuzné. Stejně tak pátrání na Kubě nebylo jednoduché, tam se muselo našlapovat velmi oparně a my všichni doufáme, že se nám podaří natáčení zrealizovat. A rozpracovaných máme ještě několik zahraničních dílů, tak snad se nám bude dařit.
Prožíváte nějaký pocit uspokojení, když se vám podaří spojit členy rodiny, kteří se po dlouhou dobu neviděli nebo o sobě ani nevěděli?
Radost máme vždy, když se nám podaří najít druhou stranu. Pak ještě nastává fáze, kde musíme nalezeným vysvětlit, o co jde. Bohužel se nám stává, že nalezený se nechce spojit, natož s hledajícím potkat. To je obrovské zklamání a je velmi nepříjemné to tlumočit lidem, kteří někoho hledali, protože my hledáme skutečně ty nejbližší, rodiče a sourozence.
Zdroj: TV Nova
