Miloslav Bohůnek ze Star Casina: Pojďme hledat rozumná řešení

Poslanecká sněmovna řeší tolik diskutovaný konsolidační balíček. Ten nejen na vládě, ale i v médiích, vzbudil velký rozruch. Jeho součástí je totiž i novela zákona o hazardních hrách, která může výrazně ovlivnit rozpočet státu a obcí, ale i segment hazardních her takovým způsobem, který bude z velké části pro regulované provozovatele likvidační. Z médií známe stanoviska představitelů politických stran, jak to ale vidí představitelé strany druhé, tedy segmentu hazardních her? Zeptali jsme se jednoho z provozovatelů, který se v branži pohybuje již několik let. Komentuje Miloslav Bohůnek, manažer rozvoje podnikání z CEC Praha a.s., sítě Star Casino, https://starcasinogroup.cz/cs. Vždy jsme chtěli být součástí debat, a proto jsme rádi, že tu možnost máme alespoň prostřednictvím Institutu pro regulaci hazardních her (IPRH, https://www.iprh.cz/), který nás v jednáních zastupuje, a intenzivně tak komunikuje naše postřehy a náměty, které jako provozovatelé asociaci intenzivně poskytujeme a vzhledem k naší letité zkušenosti můžeme vnímat jako riziko nebo i špatné rozhodnutí, které třeba ani v praxi nejde aplikovat. Často se dostáváme do situace „o nás, bez nás“, kdy teoretické znalosti zákonodárců ohledně segmentu hazardních her jednoduše nestačí. V tuhle chvíli chceme být vládě partnery a nabídnout jim naše dlouholeté zkušenosti. Chceme transparentně komunikovat a hledat řešení. Určitě se nebráníme sanaci hazardu, která už efektivně několik posledních let probíhá. Naopak. Chceme se významně podílet na ochraně hráčů a přísně regulovaného prostředí, ve kterém máme všichni provozovatelé stejné podmínky. Co od našich zákonodárců ale očekáváme, je racionální posouzení toho, do jaké míry jsou jejich návrhy aplikovatelné. Ať už technicky či finančně. Právě proto, se nyní snažíme podpořit komunikaci několika témat, která nám přijdou důležitá k jednání a z dlouhodobého hlediska by tak byla bez možnosti diskuze pro celý segment likvidační. Zbytečné papírování požene hráče do šedé zóny Jedním z bodů je aktuální diskuze kolem daně z výhry už od 50 000 Kč, z původní hranice jednoho milionu korun. Jako provozovatel si v praxi nedokážeme představit situaci, kdy si hráč vede statistiku všech svých vkladů a výher, aby na konci kalendářního roku řádně vyplnil svoje daňové přiznání a splnil tak zákonem danou povinnost. A to nejen podle druhu hazardní hry, ale i provozovatele. A následně v případě výhry bude podléhat zdanění 15 nebo dokonce 23 %. Snažíme se vidět spíš o krok dál a bojíme se negativních důsledků. V tomto případě odlivu hráčů do šedé zóny, tedy černého hazardu. Nebráníme se tedy zdanění, které tu bylo vždy a mělo by být na této hranici zachováno. Jde nám jen o nastavení limitu, který je v praxi uchopitelný a neprohloubí šedou zónu. Snížení této hranice z mého pohledu není žádný nástroj pro snížení závislosti hráče na hazardních hrách. „Rovnostářství“ nemusí být nejlepší řešení, naopak Dalším velice diskutovaným bodem návrhu konsolidačního balíčku je přerozdělování daně z hazardních her. Jsme přesvědčení, že stávající nastavení, kdy 65 % výnosu míří obcím a 35 % do státního rozpočtu, je spravedlivé a rozumné řešení. Kdo jiný by měl státem vybrané peníze dostat, než obec, pro kterou představují kompenzaci možných negativních dopadů spojených s provozováním hazardních her. Navíc díky přísným regulacím jsme již několik posledních let dosáhli jejich snížení, ne-li úplné sanaci. Dosvědčují to i naše interní statistiky z měst, která osobně dlouhodobě navštěvuji a z vlastní zkušenosti za síť Star Casino mohu říct, že mě osobně za posledních několik měsíců nikdo z řad městské ani státní policie nekontaktoval k řešení negativních důsledků našeho provozu. Cílem by mělo být nastavit legální prostředí, ze kterého může profitovat obec i stát. Pokud obec trpí na svém území hazard, měla by z toho dostat patřičný výnos. Tedy transparentní rozdělení daně podle počtu provozovaných herních strojů, které si obec může sama předem spočítat. Upravené znění obcím nepřináší žádné výhody, a tím může klesat i jejich tolerance k hazardu. Poptávka po hazardním segmentu bude ale vždy, hráči budou hledat zábavu na černém trhu, a ke zdanění toho už pro stát moc nezbyde. Zdanění má svoje opodstatnění, nebráníme se mu, ale pojďme výnos dostat tam, kde má být, a ne v šedé zóně. Jsme připraveni všechny tyto body diskutovat a podílet se na jejich realizaci. Stojíme celou dobu za tím, aby vše bylo správně vyvážené a nedocházelo tak k omezování našeho podnikání. Po několika letech v tomto oboru jsem přesvědčen, že naše podnikání nemusí být téma tak, jak je v médiích často zmiňováno. Věřím, že se pohled na náš segment radikálně změnil a dnes už konečně můžeme komunikovat prostřednictvím našich asociací jak se státem, tak obcemi na maximální možné úrovni. Pevně věřím v aktuálně diskutovaná témata na úřadu vlády ohledně daňového balíčku a jejich rozhodnutí o tom, že zachovají stávající přerozdělování daně z hazardních her. Je to za mě chytré a správné rozhodnutí. A i touhle cestou jsem pevně přesvědčen, že společně uděláme správný krok dostat černý hazard z českých obcí a měst. Pevně věřím, že důvěra v náš byznys prolomila již tak dlouho tvrdý led. Pojďme hledat rozumná řešení. Zdroj: Miloslav Bohůnek

RUDOLF BRANČOVSKÝ (POLETÍME?)

Když se baví publikum, bavíme se i my Generic interview 15. narozeniny lze slavit lecjak. Když jde o na narozeniny kapely nabízí se především oslavy koncertní a ve zdejších luzích a hájích je jen málo partiček, které za to umějí vzít tak jako osmičlenný turbošansónový ansámbl Poletíme?. Živelnost, dynamika i nakažlivá energie, díky nimž si skupina vybudovala výsostnou pozici na tuzemské klubové i festivalové scéně, se v letošním roce oslav 15 let existence Poletíme? podařilo skvěle přenést i na živák Best of do gramofonu s podtitulem 15 let ve vzduchu, na jehož křest se můžeme těšit 30. srpna v Ledárnách Braník. A právě vznik live alba na dvojkoncertě v brněnském klubu Fléda, kde byl natočen také záznam České televize (podívejte se zde) jsou jedněmi z témat našeho rozhovoru s frontmanem kapely a výtvarníkem Rudolfem Brančovským, který si můžete přečíst níže… Patnáct let je dlouhá doba. Co se vám za ní splnilo a co jste ve svých začátcích vůbec neočekávali, že by se vám mohlo podařit? Já jsem si naopak při své naivitě myslel, že budeme za patnáct let mnohem dál. Že budeme hodně slavní a bude nás znát každý. Pak přišlo vystřízlivění, ale zároveň i chuť pořád pokračovat a zdolávat další a další problémy. Potom jsme potkali Václava Koubka, začali k němu jezdit hrát do Chotěmic, a on nám řekl zajímavé moudro, že je to naopak normální, a že inkubační doba hudebního projektu v české republice, je patnáct let. Pak jsme jeli s turné s Wohnout, a i ti nám potvrdili, že to trvá patnáct let, než se vůbec něco začne dít, a to samé nám řekli i kluci z Divokýho Billa. Dnes to těch patnáct let je, a já vím, že je pořád ještě hodně lidí, kteří kdyby nás znali, tak by se jim to určitě líbilo a těšilo je to, ale kteří nás zatím neznají. Takže potenciál tu pořád je. Pozorujete za tu dobu nějakou obměnu svého publika? Mnoho muzikantů říká, že popularita záleží na neustálé schopnosti oslovovat mladší posluchače, protože ti starší vždy časem odpadnou… My máme výhodu, že nás poslouchá opravdu široké spektrum lidí. Poslouchají nás hodně děti – někdy i k nelibosti rodičů – takže ta nová generace nám přirozeně dorůstá, ale zároveň nás běžně poslouchají i třicátníci, a poslouchá nás i generace těch nejstarších, takže občas máme stížnosti, že máme koncert jen k stání, a že bychom tam měli mít aspoň nějaká místa k sezení. Čili je běžné, že vpředu na nás tančí mladá maminka s třemi dětmi a vzadu sedí a poslouchá jejich dědeček. Ten průřez mě hodně baví. Jak se ti dnes pro to široké spektrum publika píší písničky? Jde to stále snadno? Už to rozhodně není tak jednoduché. Ze začátku jsem je sypal z rukávu a každá mi připadala skvělá. Při tom opojení vlastní genialitou se pak pochopitelně zdá, že sláva je velmi blízko. Naštěstí to tak není a čím je člověk starší, tím si na sebe klade větší nároky. S každou další deskou myslím na to, že se nechceme opakovat, že by to mělo být autentické, že lidé očekávají, že to zase bude zábava… a zároveň si chci udržet to, že to bude upřímné. I proto jsou rozestupy mezi alby delší. Máme tak víc času na vlastní život. Dostavuje se podobná zodpovědnost i u kompilací, jako je ta aktuální k patnácti letům? Určitě. Proto jsme zvolili živý záznam. Chtěl jsem, aby lidé dostali písničky v podobě, v jaké je dnes hrajeme. V současné, usazené formě, a ne tak, jak zněly a jak jsme je natáčeli před těmi třeba dvanácti nebo patnácti lety. Jak bylo náročné je na ten výroční koncert – z toho velkého množství, které máte – vybírat? Sahali jste hodně i do minulosti a ke skladbám, které už dlouho nehrajete? Otevřel jsem ten náš “zpěvník”, co s sebou tahám na koncerty a hned bylo jasné, že bychom rádi zařadili i takové, které hrajeme málo. A že si chceme i zavzpomínat. Jsou tam tak i písničky, na které se na běžných koncertech nebo na festivalu, kde se hraje jen necelou hodinu, nedostane. Ale většina byla víceméně jasná. Takže je to hrozně dlouhý (smích). Je to hodně písniček a tak je to nakonec dvojabum. Ale hezky se sešlo to, že jak se nahrávaly dva večery, tak zatímco u toho prvního jsme měli na začátku trochu trému a konec naopak vyšel fantasticky, u druhého koncertu jsme v první polovině byli totálně našláplí, ale v té druhé se přece jen začala trochu projevovat únava. Takže se to dalo dobře poskládat. Žádný problém se neobjevil? Nejtěžší bylo, že se ty koncerty jednak nahrávaly na album, a jednak je i natáčela Česká televize. Takže jsme se museli zároveň soustředit, abychom to zahráli co nejlíp, ale zároveň u toho nezapomenout i co nejvíc dělat tu “šou”, aby to i vizuálně nebyla nuda a bavilo to i lidi v sále. A dopadlo to dobře – nemuseli jsme ani nic dohrávat, ani nic opravovat, jen se upravovaly hlasitosti a například žádný autotune nebyl potřeba. Mně se například často stává, že popletu slova nebo třeba prohodím sloky – což na koncertech působí jako milé zpestření a lidi, kteří ty skladby dobře znají, to samozřejmě vždycky pobaví, ale tady se to myslím stalo jen jednou, a ještě u verze skladby, u které bylo i tak jasné, že vypadne a že ji nepoužijeme. Co vlastně pro vás dnes znamená “dobrý koncert” ? Když se baví publikum, bavíme se i my, a ještě se občas podaří vsunout něco, co může někomu něco dávat. Nějaké myšlenkové nebo řekněme i intelektuální obohacení. A už si u toho i zvykáme na lidi, kteří nás v minulosti občas vykolejili. To jsou takoví, kteří přijdou, pilně poslouchají, ale jen stojí opodál a vůbec to nevypadá, že by je to nějak bavilo nebo se jim to líbilo. Ale na konci přijdou, děkují a dozvíme se, že byl ten dotyčný na vrcholu blaha. Prostě jen nemá potřebu u toho skákat a řádit. Nejlepší jsou takové koncerty, kdy se na tom shodneme z kapely všichni – tam je