Rozhovor se Štěpánem Javůrkem k jeho nové knize „Ve stínu jeřabiny“

Spisovateli Štěpánu Javůrkovi vychází v nakladatelství MOBA první díl historické ságy Ve stínu jeřabiny s podtitulem Prokop, která čtenáře provede lety 1938 až 1950. Ústřední postavou je Josefína, mladá žena, jejíž plány na obyčejný život během několika měsíců převrátí naruby. Autor, jehož knih se za posledních pět let prodalo přes 200 000 výtisků, v rozhovoru vypráví o skutečném příběhu, který ho k nové knize přivedl, o křehkosti svobody, odvaze obyčejných lidí i o tom, proč se jeho knižní hrdinové nakonec znovu vydají do Krušných hor. Vyzpovídali jsme autora, který odpověděl na pár otázek.Po odlehčenějších Létech sametových se vracíte k historickému románu. Věděl jste už při jejich psaní, co bude následovat? „Věděl jsem, že po dopsání Let sametových se vrátím k historickému tématu. A právě při psaní Let sametových jsem se setkal s jednou pamětnicí, jejíž vyprávění mě tak zasáhlo, že jsem chtěl rukopis Let sametových okamžitě opustit a začít hned s románem Ve stínu jeřabiny. Naštěstí mě nakladatel umravnil, a tak jsem rozepsaná Léta sametová dokončil. Pak jsem se ale hned pustil s velkou chutí do nové práce.“ Ve stínu jeřabiny je úvodním dílem nové série. Kolik knih plánujete a jaké období obsáhne? „Předpokládám, že celá série bude mít čtyři díly a obsáhne období let 1938 až 1950. Tak to mám alespoň naplánované, ale znáte to: člověk míní, život mění… Uvidíme, zda se během psaní příběh ještě nějak nerozvětví…“ Příběh začíná v létě 1938. Co vás právě na tomto okamžiku českých dějin zajímalo nejvíc? „Celé to období konce první republiky, krize roku 1938 i samotný Mnichov, to vše je opředeno mnoha mýty a skoro bych se nebál říct až legendami. Často se píše a dopodrobna rozebírá, co dělal Beneš, co Hodža, jak se chovala armáda, jestli jsme se měli bránit, nebo neměli… Mě ale zajímalo, co ti obyčejní lidé? Kteří chtěli jen normálně žít? Jak celou tu dobu prožívali právě oni? Na ně jsem se ve svém příběhu snažil zaměřit…“ Josefína touží stát se učitelkou a žít obyčejný život. Pak do něj ale vstoupí velké dějiny. Čím je pro vás jako hlavní hrdinka zajímavá? „Už jsem to vlastně naznačil v předchozí odpovědi. Josefína si celý život sní svůj sen o tom, jak se stane učitelkou, bude učit děti, žít krásný život… A najednou prásk! Dějiny se valí a nikoho se neptají, jestli si právě takhle život představoval… Josefína toho však zažije mnohem víc, moc jednoduchý život jsem jí nepřipravil. I v dalších letech toho bude muset hodně unést. Celkově bude právě ona ústřední postavou knihy a její hlavní hrdinkou.“ Válka Josefíninu rodinu rozdělí. Co pro vás právě tento motiv znamená? „Nechtěl jsem primárně psát o rozdělené rodině, to spíše vyplynulo z děje. Válka prostě rozděluje rodiny, je to jedna z nejhorších věcí, které válka přináší. O to víc bychom si měli vážit toho, že žijeme v zemi, která válku už dlouhá desetiletí nezažila. Je to velký dar, který už ale občas bereme jako něco automatického.“ Dědeček Prokop se zapojí do odboje. Jak se vám píše o odvaze, která není okázalá, ale tichá a velmi osobní? „Ta opravdová odvaha je vždycky neokázalá. Protože když musíte projevit opravdovou odvahu a kuráž, nemáte na pózy a okázalost čas. Jeden příklad za všechny – sir Nicholas Winton. Jak velké věci ten člověk provedl a vše dělal skromně, tiše, bez humbuku…“ Josefínin otec Vladimír odchází bojovat do zahraničí. Jak důležitá bude jeho postava pro další díly? „Postava Vladimíra je pro celou sérii zásadní především v tom, že projde největším přerodem a vývojem. Od kladné role k záporné a zase zpět. Díky tomu, co prožije, díky tomu, že má často strach a obavy, díky tomu, co prožije za války i po ní. I já, jako autor, se na jeho vývoj těším.“ Proč jste pro název celé ságy zvolil právě jeřabinu? „Jeřáb ptačí je nejtypičtější strom Krušných hor. Velmi odolný a houževnatý. Roste na mnoha místech, a zvláště na konci léta a začátku podzimu jsou díky jeřabinám Krušné hory krásně červeně zbarvené. Jeřabiny provázely obyvatele Krušných hor životem, místní pod nimi také často sedávali a vyprávěli si, co přinesl den. A to je důvod, proč se celá sága jmenuje právě takhle. Ve stínu jeřabiny.“ První díl se odehrává na více místech. Jak bude v dalších knihách sílit role Krušných hor? „Role Krušných hor bude postupně během vývoje příběhu narůstat. V prvním a druhém díle se Krušné hory budou objevovat pouze ve vložených kapitolách popisujících změnu nálady a atmosféry v pohraničí, zatímco ve třetím a čtvrtém díle už se bude příběh odehrávat téměř výhradně v pohraničí, v Krušných horách.“ Čtenář ví, kam dějiny po roce 1938 směřují. Je kvůli tomu těžší udržet v historickém románu napětí? „Dobrá otázka. Výhodou zpracovávání historických témat je jejich síla, kterou mají. Nevýhodou pak fakt, že čtenář většinou tuší, jak to všechno dopadne. I já sám, jako autor, jsem měl při psaní občas chvíle, kdy jsem nahlas svým postavám říkal: Kdybyste tušili, jak jednou dopadnete… Jako konkrétní případ mohu uvést rok 1940 a náladu Sudetských Němců v Krušných horách. V té době byli ještě s vývojem nadmíru spokojení. Přitom za pět let měli navždy opustit své domovy. Kdyby bývali tušili…“ Jádro příběhu vychází ze skutečných událostí. Kde je pro vás hranice mezi historickou skutečností a literární fikcí? „Ano, jádro příběhu hlavních postav se zakládá na skutečných historických událostech. Jen jednu z hlavních postav jsem musel oproti skutečnému předobrazu ve svém příběhu asi o deset let postaršit, aby do děje lépe pasovala. Kniha Ve stínu jeřabiny je román, próza, beletrie. Literární fikce je zde přítomná a nepovažuji ji za nic špatného. Vždycky se ale musí děj odehrávat na pravdivém historickém pozadí. O to jsem se snažil poctivě a snad se mi to i povedlo.“ Jedním z výrazných témat románu je svoboda. Co pro vás osobně znamená? „Svoboda je pro mě největší hodnotou života. Nejen ta fyzická – možnost cestovat, žít tam, kde člověk touží, dělat věci, které jej naplňují. Ale především svoboda duševní. Svobodně myslet, prožívat, tvořit… Jsem přesvědčen, že největší výzva, která je před současným lidstvem, spočívá v tom udržet si svou svobodu a zároveň žít tak, abychom předali tuhle planetu dalším generacím v co nejlepším stavu. Tenhle akcent a důležitost svobody pro můj vlastní život se samozřejmě promítá i do mé tvorby.“ Pro mladší čtenáře jsou události roku 1938 už vzdálenou

Žák Marcela Marceaua Francouzský režisér bude v Praze léčit dynamitem

Pražský soubor současného nonverbálního divadla Kozel ve fraku uvede 5. listopadu 2026 v Divadle BRAVO! novou autorskou inscenaci Léčba dynamitem. Režie se ujímá francouzský režisér Lionel Ménard, žák Marcela Marceaua. Soubor letos slaví deset let existence a právě touto inscenací otevírá další dekádu své tvorby. Terapeutický gauč se na závěr své kariéry rozhodl porušit lékařské tajemství a otevřeně promluvil o svých pacientech. Jeho příběhy se postupně otevírají prostřednictvím jednotlivých etud, v nichž se divák setkává s různými lidmi, jejich problémy a jejich světy. Léčba dynamitem je autorská celovečerní inscenace vystavěná z krátkých etud, které se pohybují mezi humorem, groteskou, nadsázkou a poetikou. Pantomima se v nich propojuje s maskou, objekty, černým divadlem a dalšími formami současného nonverbálního divadla. Inscenace je určena divákům od 12 let. „Bude to třaskavé. Už jste někdy slyšeli, s čím se terapeutovi svěřuje objevitel, pohádková víla, plavčík nebo neandrtálec? A co pár, který spolu nedokáže mluvit, otec s dítětem nebo třeba sněhulák? Léčba dynamitem nahlíží do nitra nejrůznějších charakterů a jejich příběhů. Některé jsou poetické a citlivé, jiné plné humoru a nadsázky,“ říká spoluzakladatel souboru Vojtěch Svoboda. Léčba dynamitem je dosud největší autorskou inscenací Kozla ve fraku a zároveň první společnou inscenací souboru s francouzským režisérem Lionelem Ménardem, žákem Marcela Marceaua. Ménard deset let působil s Marcelem Marceauem, následně pracoval v souboru Philippa Gentyho a podílel se také na přípravě projektu Childhood s Michaelem Jacksonem a Marcelem Marceauem pro HBO. Jako režisér spolupracuje již 30 let s pantomimickým souborem Bodecker & Neander. Na scénografii se podílí Kristýna Hnilica Čuříková. Soubor Kozel ve fraku vznikl v roce 2016 a za deset let vytvořil deset autorských inscenací, odehrál stovky představení a hostoval na čtyřech kontinentech. Od roku 2023 má svou domovskou scénu v Divadle BRAVO! v Praze. Inscenace je zcela beze slov a může proto být uváděna i v zahraničí bez jazykové úpravy. Kozel ve fraku má zkušenost s hostováním v Evropě, Asii, Severní i Jižní Americe. Premiéra: 5. listopadu 2026Místo: Divadlo BRAVO!, PrahaHrají: Anna Kukuczková, Vojtěch SvobodaRežie: Lionel MénardScénografie: Kristýna Hnilica Čuříková Projekt vzniká za podpory Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti, Městské části Praha 4, Divadla BRAVO!, Centra pro nový cirkus CIRQUEON, Žižkostela a TheaterHaus Berlin.