MOC BEZMOCNÝCH

Mezigenerační autorská variace na motivy eseje Václava Havla

Co dělat ve chvíli, kdy zdánlivě nemůžeme dělat nic? Otázku, zda je bezmoc stav, se kterým je možné se vyrovnat pouze smířením s vnějšími okolnostmi a následnou vnitřní rezignací, si v 70. letech minulého století položil Václav Havel, pevně svírán totalitními kleštěmi, v ikonické eseji Moc bezmocných.

V autorské inscenaci na motivy jeho textu se třináct příslušníků generace Z pouští v hracím prostoru Pražské křižovatky do obdobné úvahy v kontextu své doby. Jak na prahu dospělosti, bez faktické společenské moci a vlivu, naložit s nepřehledností a prekérnostmi dneška? Nalézt v něm své místo, začít kousek po kousku psát vlastní příběh a alespoň nepatrně proměnit svět k obrazu svému se mnohdy jeví téměř nemožné. A mají „děti“ vůbec právo na důrazný veřejný výkřik, nebo by se měly vrátit do lavic a nechat dospělé, ať řídí svět?