Rozhovory z očí do duše s 24 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Německa či do Anglie.
Spisovatel Miroslav Graclík nezná v rozhovorech žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebe cenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. V celobarevné výpravné knize naleznete interview například s těmito osobnosti Václav Hudeček, Marcela Laiferová, Vlastimil Brodský, Bernie Paul, Petr Rezek, Kateřina Lojdová, Miroslav Dudáček, Naďa Konvalinková, Heidi, Václav Hybš, Dana Morávková, František Peterka, Tanja, Štefan Skrúcaný, Jiří Adamec, Miluška Voborníková, Petr Spálený, Jana Štěpánková, Alena Přibylová, Juraj Gajdošoci nebo syn Vladimíra Menšíka Petr Menšík…
Nakladatel Knihy Dobrovský v edici MV knihy
Počet stran 456
ISBN 978-80-277-6038-1
Cena 499 Kč
Foto: MV knihy / Václav Nekvapil
Ukázky z rozhovorů:
Prosíme nedávat všechny do jednoho článku, vždy jen jednu osobnost do článku. Vyberte si: Václav Hudeček, Heidi nebo Tanja
Václav Hudeček:
Televizní přenos tvého společného koncertu s Davidem Oistrachem ze Smetanovy síně Obecního domu byl nejsledovanějším programem roku 1972, který týž rok ještě čtyřikrát reprízovali. Jak je to možné, že byl o tebe větší zájem než o hokejisty, kteří se v roce 1972 stali mistry světa?
Byla jiná doba. Když si vzpomenu, že na pravidelný cyklus Československé televize Hudba z respiria se v rámci ČSSR dívalo až půldruhého milionu diváků. Samozřejmě byly pouze dva televizní kanály, žádný internet, takže je to nesrovnatelné. Navíc ve škole jsme se v hudební výchově učili o velkých skladatelích a učitelé nám pouštěli ukázky jejich děl. Netuším, co se, pokud ještě hudební výchovu mají, učí děti dnes a co jim učitelé pouští.
Ty jsi byl vlastně takový Jágr vážné muziky, pokud bych tě měl přirovnat k nějakému slavnému Čechovi, co?
Jaromír Jágr je ve svém oboru absolutní špička. Navíc má jeho profese výhodu, že jeho výkony jsou alespoň něčím měřitelné. Počet vstřelených branek a přihrávek na ně je neoddiskutovatelný. Zatímco deset tisíc mých odehraných koncertů odeznělo a pokud nebyly některé zaznamenány, zmizely ve vesmíru rychlostí zvuku.
Mohl ses tenkrát třeba normálně pohybovat po ulicích nebo jít na nákup, aniž by tě lidé nepoznávali a nechtěli autogram?
V té době mně opravdu znal každý. Ale lidi se chovali slušně, usmívali se na mně a já na ně, občas chtěli něco podepsat. Nebyly fotomobily. Dnes je ten nápor díky těmto technologiím větší. Hodně posluchačů se chce s námi vyfotografovat.
A co holky? Ty po tobě šílely, jako kdyby do Prahy přilétli Beatles. Neříkej mi, že jsi jejich vábení odolával a byl do pětadvaceti panic?
Nebylo to rozhodně takové, jak o Beatles vypráví film Perný den. České posluchačky byly velmi cudné, omdlévaly dívenky v Japonsku. Vždy mně doprovázela početná skupina fanynek na nádraží a když se rozjížděl vlak Hikari, běžely, seč jim síly a nožičky stačily vedle vlaku, který ale za chvilku nabral rychlost přes 250 kilometrů za hodinu.
Vzpomeneš si ještě, v kolika letech a se kterou slečnou či paní jsi přišel o panictví?
O tom se nemluví.
Vybíral sis na koncertech slečny jako Karel Gott a poté je pozval na hotel?
Takové věci jsem nedělal. Vždy jsem měl jen jednu slečnu, se kterou jsem chodil.
Pohyboval ses mezi umělci, měl jsi někdy vztah nebo techtle mechtle i s nějakou naší nebo zahraniční umělkyní?
Zahraniční umělkyni potkáš většinou až na koncertě, protože i zkoušky má každý dané fermanem orchestru a po koncertě jedeš druhý den na jiné místo, někdy i hodně vzdálené. Do toho poctivý muzikant musí ještě několik hodin denně sám cvičit, takže na okouzlování zahraničních umělkyň opravdu nebyl čas. A u českých umělkyň to bylo podobné.
Čím tě zaujala herečka Eva Trejtnarová, že ses do ní během natáčení hudebního, a především reklamního filmu na obchodní dům Kotva nazvaného Sedm pater pro tisíce přání v roce 1976 zamiloval?
Vším. Krásou, dobrotou, vzdělaností, inteligencí. Naprosto poctivým a nesobeckým přístupem k životu. Její zásadovost a smysl pro spravedlnost je nevídaná. Eva raději zůstala celý svůj herecký život na volné noze, než by za cenu získání angažmá udělala jakýkoliv úkrok, který by se příčil její morálce. Také přijetí pozvání na večeři a »prodiskutování« jejího obsazení do filmové či televizní role pro ni bylo tabu. Nikdy se nebála zastat se lidí, kterým se stala křivda, a to ať se to mocným líbilo, či nikoliv. Znal jsem samozřejmě svět, ve kterém se Eva profesionálně pohybovala, než jsme se poznali a měl jsem v něm a mám spoustu přátel. Ale s tak zásadovým člověkem, jakým je Eva, jsem se nesetkal, a to ani v tom mém světě hudebním. Jsem vděčný za ten zázrak, že jsme se potkali.
Eva tenkrát patřila mezi naše nejkrásnější herečky a šla z role do role, musel jsi o ni bojovat s dalšími nápadníky?
Eva byla vždy milující a slušná žena. Nápadníků měla sice možná víc než já ctitelek, ale bojovat jsem nemusel.
Asi po roce chození jste vzali, což byla docela rychlost, ne?
Ani rok to nebyl. A dobře jsme udělali.
Jak na fakt, že se jejich idol oženil reagovaly tvé fanynky? Zaznamenal jsi negativní reakce a třeba ústup ze slávy? Třeba Karel Gott se ženění vyhýbal jako čert kříži, aby si všechny jeho fanynky mohly myslet, že se třeba jednou stanou jeho vyvolenou…
Karel měl asi jiné přítelkyně a jiné fanynky. Já jsem žádnou změnu nepociťoval. Také jsem nelovil slečny po každém koncertu. On ten svět vážné hudby je přece jen trochu odlišný.
Nadbíhaly ti i poté, co ses oženil?
Já nějak špatně vnímám, když mně někdo nadbíhá. Vždy je to Eva, která mně řekne, že se nějaká dáma přede mnou nějak moc »předváděla«. Takže fakt nevím.
Nemít děti bylo vaše rozhodnutí, nebo jste je chtěli a osud vám je nedopřál?
Jak říká Eva, člověk nemůže mít všechno. Prostě se stalo, a tak to i zůstane.
Co jsi říkal na Evino rozhodnutí opustit v polovině osmdesátých let herectví a věnovat se psaní knížek, a především ti vytvářet zázemí a cestovat s tebou po světě?
Byl jsem na jedné straně rád, že budeme více spolu. Bylo to její rozhodnutí, já jsem ji do ničeho netlačil. Když se rozhodla psát, tak jsem její novou aktivitu podpořil a podporuji i nadále. Těší mně ohromné ohlasy jejích čtenářů a jsem na ni pyšný. Její tvorba je naprosto mimořádná.
Jsi prvním čtenářem jejich knížek?
Ano, jsem.
A jsi i přísný kritik, který ji říká, co se ti nelíbí a dá na tvé rady?
Jsou to jen připomínky, například že někde nerozumím nějaké souvislosti. Většinou jde o úplné maličkosti. Eva je přepečlivý autor. Vždy, než se pustí do nového díla, dlouhé měsíce se připravuje. Přečte spousty odborných knih ze všech možných oborů lidské činnosti a historie. Zkrátka informuje se o všem, co zpracovává do svých témat. A potom, ten její nádherný jazyk. Čarokrásná čeština, nekonečná fantazie a silné příběhy o láskyplných lidech, kteří se nedají a bojují proti zlořádům světa. Je naprosto jedinečná autorka, neznám nikoho s tak výjimečným a originálním stylem. Dojemná jsou její setkání se čtenáři na besedách. Eva si tam povídá se svými příznivci a vidí, kolik má blízkých duší, které podobně vnímají svět a mají podobné životní zásady. Je to veliká vzpruha nejen pro ni, ale i pro mě. Dobří a slušní lidé žijí a není jich málo. Jen jsou málo slyšet a Eviny knížky promlouvají nejen k nim, ale i za ně.
Jste spolu už desítky let čtyřiadvacet hodin denně, neměli jste nikdy ponorku?
Je to neuvěřitelné, ale nikdy.
Jak to řešíte, když si chcete jeden od druhého odpočinout?
To jsme ještě neřešili. Ale často si Eva čte a já si něco kutím na počítači. Takže pohoda.
Eva s tebou jezdila po světě i za minulého režimu, jak těžké bylo pro ni získat takzvanou výjezdní doložku, aby mohla vycestovat, a co jsi dělal pro to, aby ji vždy získala?
Bylo to složité a trvalou služební doložku do celého světa, pokud vím měly v Čechách pouze manželky Václava Neumanna a Josefa Suka. Já jsem musel žádat na každý výjezd zvlášť. Potom nám ale velmi pomohl náměstek ministra kultury Ing. Josef Švagera. Ač povoláním voják, byl velkým ctitelem a obdivovatelem umění, zvláště výtvarného. Seznámil nás s předsedou Státní banky, dnes je to funkce guvernéra, Ing. Svatoplukem Potáčem, dalším dobrodincem v našem životě a u něj jsme měli vždy otevřené dveře, aby Eva získala devizový příslib, na jehož základě si mohla vyřídit výjezd na Západ. Chodili jsme potom k jeho sekretářce, paní Čápové, která ještě dlouho působila v Národní bance i po listopadu 1989 jako sekretářka prvního porevolučního guvernéra Josefa Tošovského. Ta nám vystavila potvrzení a tím nastala »obíhačka« úřadů a ambasád. Kdo za minulého režimu někdy vycestoval na devizový příslib, ví, o čem mluvím. Ale zase jsme měli štěstí. Milé dámy v pasovém oddělení Pragokoncertu nám nabídly, že ten Evin soukromý pas dají do balíku všech těch, které denně po ambasádách roznášejí a vyřídí to za nás. S láskou vzpomínáme na paní Benešovou, Fialovou a další. Jak šel čas a úřady zjistily, že se z každé cesty vracíme domů, postupně Evě výjezdy zařizoval Pragokoncert na služební pas. Trvalou doložku ale nikdy nedostala.
Heidi (Janků):
Heidi, už máš chlapa?
Nemám. To je jako v TeleTele. (smích) Nemám chlapa, mám Edu a ten mi úplně stačí.
Co to s tebou dělá, když se tě v šedesáti všichni novináři už několik let vytrvale ptají, zda máš partnera?
Nic. Ta otázka asi napadne každého, protože jsem dlouho sama. Je to už docela dlouho od smrti Ivoše. Myslím si, že novináři mi přejí, abych nějakého chlapa měla. Ale… Nějaké zkušenosti samozřejmě mám, ale chlapa nemám. A ty zkušenosti nejsou úplně nejideálnější. Buď jsou to magoři, nebo jsou zadaní, nebo se z nich vyklubají magoři. Asi mám smůlu. Nedávno jsem slyšela takový názor, že každý člověk má v životě jeden osudový vztah. A ten už mám asi za sebou, takže už teď tak nějak lavíruju a nehledám. Když si mě někdo najde a bude to hezké, bude to stát za to, tak se tomu nebráním. Ale že bych toužila po tom, abych tady uklízela po někom ponožky, to ne. Mně je takhle dobře.
Čteš potom ty články, které o tobě a údajných milencích vycházejí?
Čtu a směju se. Já jsem tomu otevřená, mně to nevadí, ale nemůžou vycházet články o údajných milencích, protože žádní nejsou. Respektive, třeba by i byli, ale – já vím, jak to chodí na sociálních sítích. Co se uveřejní tam, to se hned objeví v bulváru a vždycky k tomu někdo něco přibarví. Nejsem hloupá, abych na sociálních sítích uveřejňovala něco, co nechci, aby se objevilo v bulváru. Pokud by i někdo byl, tak bych o něm určitě nepsala na sociálních sítích. Hlavně si myslím, že tohle soukromí si budu střežit pořád.
Opravdu jsi od smrti manžela sama a nikoho jsi neměla?
To netvrdím. (smích) To neříkám, ale nemám chlapa jako stálý vztah, to nemám. Teď opravdu nemám, jsem jenom s Edou a s kámoškami. Po smrti Ivoše jsem byla dlouho uzavřená do sebe. I než jsem si pořídila Edu, to trvalo asi půl roku. Nechtěla jsem ani chodit mezi lidi, protože jsem se trochu bála. Těch lidí jsem se bála. Byla jsem zvyklá, že mám Ivoše pořád za zády, že žijeme ve své bublině. Jezdili jsme na vystoupení, kde jsme potkávali lidi, takže mně společnost nechyběla. Pak jsem se pomalu i díky Edovi začala otevírat a přidala jsem se do takové místní komunity pejskařů, takže tady mám spoustu známých. Začala jsem se pomalu otevírat a začala chodit mezi lidi. S Edou jsem chodila po procházkách a chodím dodnes. Až třetí rok po Ivošové smrti jsem začala objevovat ženský svět, protože jsem předtím neměla ani žádnou velkou kamarádku. Teď mám kamarádek hodně a chodíme do společnosti, občas jdeme »zapařit«, jedeme na výlet, na dovolenou. A takto mně to vyhovuje. S kámoškami ale v žádném případě nechodíme nikam za účelem hledat chlapa. To se mi vyhýbá a možná to ani neumím.
Myslím, že nejen na pódiu jsi taková živočišná, divoká, nechybí ti třeba sex?
Co to je za otázku? (smích) Tak snad jsme dospělí, ne? A nechybí. Já říkám, že na hezkou chvilku se vždycky někdo najde. Ale nemusí mi tady smrdět. (smích)
Jak by vůbec chlap tvých snů měl vypadat? Máš nějakou představu?
Nemám. Jak říkám, nechávám tomu volný průběh. Buď ta jiskra přeskočí, nebo nepřeskočí. Už se mně párkrát stalo, že se mi třeba někdo líbil, nebo naopak se mi nelíbil, ale dovedla jsem si představit, že bych s ním nějaký vztah měla a třeba to neklaplo. Představa o ideálním chlapovi snad ani neexistuje. Buď tam ta chemie bude fungovat, nebo nebude. A že bych si vysnila nějakého vysokého černovlasého, to ne, je mi to jedno. Musí mít stejný humor jako já, musí mít rád stejnou muziku jako já, musí mě umět rozesmát, musí být na mě hodný, a hlavně mě musí mít rád, to je to nejdůležitější. Ale jak bude vypadat, to už je asi jedno.
Tanja (Kauerová):
Jak došlo k tomu, že ses objevila v tenkrát velmi populárním televizním pořadu Dluhy Hany Zagorové?
Bylo mi devatenáct, ještě jsem chodila na gymnázium a měla jsem těsně před maturitou. Jak k tomu přesně došlo už nevím, já si spoustu věcí nepamatuju, a proto bych ani nemohla napsat knihu svých vzpomínek. (smích) Matně si vybavuju, že to říkali v televizi a někdo z rodiny mi poradil, ať se přihlásím. Napsala jsem do televize a po čase mi přišel dopis, že se mám dostavit na Kavčí hory. V té době to bylo takhle jednoduché.
Jaká tenkrát byla Zagorka?
Byla zlatá a strašně milá. Vždycky jsem byla takový člověk, který se nikam necpe, prostě jsem si udržovala takový odstup a zdálo se mi, že i ona má odstup. My jsme ale byly mladé holky a určitě to bylo v režii někoho jiného, ona jen nabídla svůj pořad. Potkaly jsme se jednou nebo dvakrát v šatně a vždycky byla milá, příjemná a připadala mi tichá. A byla krásná. (smích)
A co Kotvald s Hložkem, do kterých jsi určitě byla zamilovaná?
Můj problém byl, že jsem neměla žádné idoly. Když se mě někdo zeptal, kdo se mi líbí a koho poslouchám, nevěděla jsem, co odpovědět. Věděla jsem, že jsou idoly mnoha dívek. Mně se líbil Standa Hložek, mám pocit, že jsme spolu jeli někam taxíkem. Dodnes se potkáváme na akcích. Tenkrát to byl hezký kluk, hodně žádaný, ale mě to nějak neoslovovalo. Spíš jsem se těchhle hvězd bála.
Kapelník Karel Vágner byl pověstný svou láskou ke zpěvačkám, dvořil se ti?
Během toho prvního konkurzu za mnou přišel a ptal se, kdo jsem. Řekla jsem, že jsem Táňa Kauerová a byla jsem udivená, kdo to za mnou přišel. Byla tam plná aula děvčat a on se prodral až ke mně. Říkala jsem si, co po mně chce, protože jsem byla taková zakřiknutá. Zeptal se, jestli jsem Táňa Kauerová, a řekl, že možná postoupím do dalšího kola.
Po gymnáziu jsi pracovala jako sekretářka. Jak tě tahle práce bavila a jak dlouho jsi ji dělala?
Dělala jsem ji asi rok a půl nebo dva a půl roku, ale já si tyhle věci moc nepamatuju. Nevěděla jsem po gymnáziu, co bych měla dělat. Maminka pracovala na Nové huti, dneska Liberty Ostrava, tak se tam zeptala a dostala jsem místo v kanceláři. Moc mě to nebavilo. Dělala jsem v kanceláři THP pracovnici u zlepšováků a vynálezů, psala jsem na stroji. Měla jsem ale vynikajícího šéfa, inženýra Kouřila, který měl pochopení a dával mi volnost, protože pochopil, že jsem mladá holka, která si ráda jezdí zazpívat. Tak jsme to spolu nějaký čas vydrželi, než přišla jedna kapela s nabídkou zpívat v zahraničí.
Kde na tebe přišel Josef Laufer, že ti nabídl, aby ses stala jeho vokalistkou?
Hanka Zagorová mu řekla, že v Ostravě je mladá holka, která ráda zpívá. Škoda, že jsem jí za to nikdy nemohla poděkovat. Mně totiž nikdo neřekl, jestli jsem dobrá, nebo ne. Byla jsem v jejím televizním pořadu, a to byl vlastně celý výsledek a pro mě to nebylo dostačující. Kdyby mi někdo řekl: „Bylo to super,“ tak bych se možná chovala jinak. Pak se ozval Josef Laufer, který tehdy měl ve svém koncertním pořadu zpěvačku, říkali jí Babeta, a ta končila. Ozval se mi, poslechl si mě a řekl: „Dobrý, ale musíš mít školu, a taky hereckou školu, když chceš vystupovat.“ Pamatuju se, že mi řekl, že se nesmím na pódiu bát. A to mi hodně pomohlo. Sešli jsme se asi třikrát nebo čtyřikrát. Doporučil mi, abych to zkusila do Brna na JAMU, a dokonce sehnal nějakou paní profesorku, která mě učila, abych na ty přijímačky byla připravená. Mě to samozřejmě nebavilo, protože jsem už zpívala. A ona se mě jednou zeptala: „Baví vás to vůbec?“ A já na to: „Ani moc ne.“ – „Tak ven!“ Potom se naštval i ten Pepík Laufer a už jsme se nikdy neviděli.
Takže jsi ho nakonec odmítla?
Ne, neodmítla jsem ho, jen jsem si prostě dělala svoje. Přitom on měl zřejmě pocit, že mi nabízí něco lepšího. Takhle to dělám celý život, že když se mi něco nezdá, tak odcházím, nebo se s partnerem rozcházím. (smích)
Laufer si kupoval přízeň mladých dívek dárky, zkoušel to i na tebe a co jsi od něj dostala?
Nějaký dárek tam byl, ale nevím, jestli to chci prozradit. On za mnou dokonce přijel do práce na tu Novou huť. Pamatuju se, že jsem zvedla telefon a tam se ozvalo: „Tady je Josef Laufer. Slyšel jsem o vás a přijedu za vámi. Kde jste?“ Byl tehdy v Ostravě na nějakém koncertě. „A jak vás poznám?“ opáčila jsem. On se tomu zasmál a přijel na tu Novou huť. Šla jsem s ním vedle do kanceláře a můj šéf se hrozně naštval, protože to bylo v pracovní době.
A ten dárek?
To byl myslím nějaký prstýnek, ale já jsem ho hned vzápětí ztratila. To se mi stává. Když jsem se naposledy stěhovala, zjistila jsem, že vůbec nevím, kde mám ceny, které jsem vyhrála, ani Slavíky nemám doma. Jestli jsem to někde ztratila… Hodně jsem se stěhovala, jezdila po celém světě, bydlela v různých bytech. Já prostě nejsem »schraňovací« typ, který by si všechno schovával.
Ty jsi s ním něco měla, když jsi dostala prstýnek?
Ne, nějak jsme to nestihli. (smích) Ale řeknu ti to takhle: Když si tě někdo vybere, tak to není proto, že by s tebou chtěl spolupracovat, ale proto, že se mu líbíš. To byl vždycky u zpěvaček a hereček ten problém. Já jsem si toho ale radši nevšímala. Umím dělat, že si toho nevšímám, to mi jde. Bohužel, dělám to třeba i v negativních věcech, když se něco děje, tak dělám jako by nic, a pak se ze mě stává fúrie. (smích)
A jak často se z tebe stává fúrie?
Tak třikrát, ne dvakrát do roka. Když mě někdo strašně naštve a neslyší ty moje signály, že by to tak nemělo být. To se pak třeba rozcházíme a ten člověk vůbec neví proč. Já to ale vím, jen mu to zapomenu říct a prásknu dveřmi. To je jedna z mých negativních stránek.
Jak se z tebe stala barová zpěvačka?
To jsem tehdy pracovala v Nové huti. V Ostravě byly dvě barové kapely, které jezdily do zahraničí. A jedna z nich na mě čekala doma, když jsem přišla z práce, že by mě chtěli do kapely. S takovým starším kapelníkem Ludvou Kovářem, bylo mu asi čtyřicet. Během nějakých dvou dnů jsem skončila v práci a byla ze mě barová zpěvačka. Šlo to strašně rychle.
Foto: MV knihy / Václav Nekvapil
Zdroj: Knihy Dobrovský
