Proč zemřel Jan Krempa? Byla to vůbec vražda? To do Meziboří přijíždí v roce 1967 z Prahy ve svém naleštěném kabrioletu vyšetřit kapitán Exner, muž s neskrývanou zálibou v krásných ženách a vybraném jídle.
V režii Tomáše Soldána čte Tomáš Jirman.
„To ví jen Bůh a svatý Václav…“, tak zní legendární věta vyšetřovatele pražské kriminálky kapitána Michala Exnera, který s ledabylou nonšalancí řeší jeden zapeklitý případ za druhým. Když ovšem v Meziboří zemře Jan Krempa, nezdá se, že by mohlo jít o něco jiného než o tragickou nehodu. Přesto se kapitán Exner na přání své femme fatale Gabriely Steinové do městečka rozjede. A vzápětí povolává „své důstojníky“ Vlčka s Beránkem. Téměř romantický výlet s dívkou se mění v soustředěné pátrání po odpovědi na otázku, proč zemřel Jan Krempa, inteligentní schizofrenik, který svým upřímným, nepříjemně nutkavým chováním ztrpčoval život nejen všem členům své početné rodiny.
Prozradit snad můžeme, že jednu z vedlejších rolí hrají v příběhu růže. Václav Erben tentokrát vskutku mimořádně zdařile nechává do děje vstupovat ženy různého charakteru, věku i vzdělání a jeho rozhodnutí, potažmo rozhodnutí Michala Exnera přistupovat ke každé z nich s květinou v ruce, je zdrojem půvabu, jemného koření i humoru.
Kdo se aspoň trochu zajímá o českou detektivní literaturu, pro toho není jméno Michal Exner neznámé. Kapitán Kriminální služby Veřejné bezpečnosti se svým vzhledem a chováním zcela vymykal konvencím doby svého literárního zrodu. Nebyl to vyšetřovatel ve špatně padnoucím saku a s vydroleným tabákem v kapsách kalhot, Exner byl naopak arbiter elegantiarum, milovník žen, dobrého jídla i pití a majitel opečovávaného vozu Mercedes kabriolet. Disponuje rozsáhlým vzděláním, inteligencí, šarmem, jemnou ironií a hlubokou empatií k obětem, podezřelým i zločincům.
Bláznova smrt vycházela v roce 1967 na pokračování v Rudém právu pod názvem Smrt Jana Krempy, teprve pak vyšla knižně, ale i za těchto okolností byl pozorný čtenář potěšen několika narážkami na mravní bídu doby. Vždyť hned počátkem onoho roku vystoupil prezident Antonín Novotný s varováním před přílišnou demokratizací společnosti, která by mohla vést až k podpoře imperialistických snah. Ať už to tedy znamená cokoliv…
Jediné, co můžeme slíbit v roce 2024, je dobrá zábava a dopadení vraha. Protože tak to má v dobré detektivce být. Jak by řekl kapitán Michal Exner: „To je osud…“
Václav Erben se narodil v roce 1930 v Náchodě, kde také absolvoval obchodní akademii. Rád recitoval, a tak se přihlásil na DAMU. Studoval dramaturgii a později rozhlasovou režii. Ještě za studií začal spolupracovat s ostravským rozhlasovým studiem.
Během základní vojenské služby začal psát, jeho povídky s vojenskou tematikou vycházely především v časopise Československý voják. Psal povídky, psychologické a historické romány, ale nejúspěšnější byl jako autor detektivek.
Vymyslel originálního kapitána Exnera a pochopil, že detektivka je vlastně hra autora se čtenářem. Jeho detektivky, to není jenom zločin, to je i ten život okolo. Raději, než na detaily z práce kriminalistů se zaměřoval na detailní vykreslení jednotlivých postav.
Erbenovy knihy o Exnerovi, které s mírnou ironií představují kapitána a doktora obojího práva jako elegantního a duchaplného muže, jenž k řešení svých případů dospívá spíše pomocí ležérní konverzace než pracnými kriminalistickými metodami, byly přeloženy do řady jazyků.
Na přelomu 60. a 70. let se Václav Erben věnoval výhradně literatuře, později pracoval v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 1977 působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov. V 90. letech se věnoval publicistice, psal především komentáře do deníku Právo. Zemřel v roce 2003.
Zdroj: Radioservis
