Spisovateli Štěpánu Javůrkovi vychází v nakladatelství MOBA první díl historické ságy Ve stínu jeřabiny s podtitulem Prokop, která čtenáře provede lety 1938 až 1950. Ústřední postavou je Josefína, mladá žena, jejíž plány na obyčejný život během několika měsíců převrátí naruby. Autor, jehož knih se za posledních pět let prodalo přes 200 000 výtisků, v rozhovoru vypráví o skutečném příběhu, který ho k nové knize přivedl, o křehkosti svobody, odvaze obyčejných lidí i o tom, proč se jeho knižní hrdinové nakonec znovu vydají do Krušných hor.
Vyzpovídali jsme autora, který odpověděl na pár otázek.
Po odlehčenějších Létech sametových se vracíte k historickému románu. Věděl jste už při jejich psaní, co bude následovat? „Věděl jsem, že po dopsání Let sametových se vrátím k historickému tématu. A právě při psaní Let sametových jsem se setkal s jednou pamětnicí, jejíž vyprávění mě tak zasáhlo, že jsem chtěl rukopis Let sametových okamžitě opustit a začít hned s románem Ve stínu jeřabiny. Naštěstí mě nakladatel umravnil, a tak jsem rozepsaná Léta sametová dokončil. Pak jsem se ale hned pustil s velkou chutí do nové práce.“
Ve stínu jeřabiny je úvodním dílem nové série. Kolik knih plánujete a jaké období obsáhne? „Předpokládám, že celá série bude mít čtyři díly a obsáhne období let 1938 až 1950. Tak to mám alespoň naplánované, ale znáte to: člověk míní, život mění… Uvidíme, zda se během psaní příběh ještě nějak nerozvětví…“
Příběh začíná v létě 1938. Co vás právě na tomto okamžiku českých dějin zajímalo nejvíc? „Celé to období konce první republiky, krize roku 1938 i samotný Mnichov, to vše je opředeno mnoha mýty a skoro bych se nebál říct až legendami. Často se píše a dopodrobna rozebírá, co dělal Beneš, co Hodža, jak se chovala armáda, jestli jsme se měli bránit, nebo neměli… Mě ale zajímalo, co ti obyčejní lidé? Kteří chtěli jen normálně žít? Jak celou tu dobu prožívali právě oni? Na ně jsem se ve svém příběhu snažil zaměřit…“
Josefína touží stát se učitelkou a žít obyčejný život. Pak do něj ale vstoupí velké dějiny. Čím je pro vás jako hlavní hrdinka zajímavá? „Už jsem to vlastně naznačil v předchozí odpovědi. Josefína si celý život sní svůj sen o tom, jak se stane učitelkou, bude učit děti, žít krásný život… A najednou prásk! Dějiny se valí a nikoho se neptají, jestli si právě takhle život představoval… Josefína toho však zažije mnohem víc, moc jednoduchý život jsem jí nepřipravil. I v dalších letech toho bude muset hodně unést. Celkově bude právě ona ústřední postavou knihy a její hlavní hrdinkou.“
Válka Josefíninu rodinu rozdělí. Co pro vás právě tento motiv znamená? „Nechtěl jsem primárně psát o rozdělené rodině, to spíše vyplynulo z děje. Válka prostě rozděluje rodiny, je to jedna z nejhorších věcí, které válka přináší. O to víc bychom si měli vážit toho, že žijeme v zemi, která válku už dlouhá desetiletí nezažila. Je to velký dar, který už ale občas bereme jako něco automatického.“
Dědeček Prokop se zapojí do odboje. Jak se vám píše o odvaze, která není okázalá, ale tichá a velmi osobní? „Ta opravdová odvaha je vždycky neokázalá. Protože když musíte projevit opravdovou odvahu a kuráž, nemáte na pózy a okázalost čas. Jeden příklad za všechny – sir Nicholas Winton. Jak velké věci ten člověk provedl a vše dělal skromně, tiše, bez humbuku…“
Josefínin otec Vladimír odchází bojovat do zahraničí. Jak důležitá bude jeho postava pro další díly? „Postava Vladimíra je pro celou sérii zásadní především v tom, že projde největším přerodem a vývojem. Od kladné role k záporné a zase zpět. Díky tomu, co prožije, díky tomu, že má často strach a obavy, díky tomu, co prožije za války i po ní. I já, jako autor, se na jeho vývoj těším.“
Proč jste pro název celé ságy zvolil právě jeřabinu? „Jeřáb ptačí je nejtypičtější strom Krušných hor. Velmi odolný a houževnatý. Roste na mnoha místech, a zvláště na konci léta a začátku podzimu jsou díky jeřabinám Krušné hory krásně červeně zbarvené. Jeřabiny provázely obyvatele Krušných hor životem, místní pod nimi také často sedávali a vyprávěli si, co přinesl den. A to je důvod, proč se celá sága jmenuje právě takhle. Ve stínu jeřabiny.“
První díl se odehrává na více místech. Jak bude v dalších knihách sílit role Krušných hor? „Role Krušných hor bude postupně během vývoje příběhu narůstat. V prvním a druhém díle se Krušné hory budou objevovat pouze ve vložených kapitolách popisujících změnu nálady a atmosféry v pohraničí, zatímco ve třetím a čtvrtém díle už se bude příběh odehrávat téměř výhradně v pohraničí, v Krušných horách.“
Čtenář ví, kam dějiny po roce 1938 směřují. Je kvůli tomu těžší udržet v historickém románu napětí? „Dobrá otázka. Výhodou zpracovávání historických témat je jejich síla, kterou mají. Nevýhodou pak fakt, že čtenář většinou tuší, jak to všechno dopadne. I já sám, jako autor, jsem měl při psaní občas chvíle, kdy jsem nahlas svým postavám říkal: Kdybyste tušili, jak jednou dopadnete… Jako konkrétní případ mohu uvést rok 1940 a náladu Sudetských Němců v Krušných horách. V té době byli ještě s vývojem nadmíru spokojení. Přitom za pět let měli navždy opustit své domovy. Kdyby bývali tušili…“
Jádro příběhu vychází ze skutečných událostí. Kde je pro vás hranice mezi historickou skutečností a literární fikcí? „Ano, jádro příběhu hlavních postav se zakládá na skutečných historických událostech. Jen jednu z hlavních postav jsem musel oproti skutečnému předobrazu ve svém příběhu asi o deset let postaršit, aby do děje lépe pasovala. Kniha Ve stínu jeřabiny je román, próza, beletrie. Literární fikce je zde přítomná a nepovažuji ji za nic špatného. Vždycky se ale musí děj odehrávat na pravdivém historickém pozadí. O to jsem se snažil poctivě a snad se mi to i povedlo.“
Jedním z výrazných témat románu je svoboda. Co pro vás osobně znamená? „Svoboda je pro mě největší hodnotou života. Nejen ta fyzická – možnost cestovat, žít tam, kde člověk touží, dělat věci, které jej naplňují. Ale především svoboda duševní. Svobodně myslet, prožívat, tvořit… Jsem přesvědčen, že největší výzva, která je před současným lidstvem, spočívá v tom udržet si svou svobodu a zároveň žít tak, abychom předali tuhle planetu dalším generacím v co nejlepším stavu. Tenhle akcent a důležitost svobody pro můj vlastní život se samozřejmě promítá i do mé tvorby.“
Pro mladší čtenáře jsou události roku 1938 už vzdálenou historií. Mohou podle vás podobné romány fungovat jako most mezi generacemi? „Mostem mezi generacemi je hlavně to, když spolu lidé mluví. Já vždycky na besedách s mladými lidmi říkám: Nezapomínejte na to, že do archivu, do knihovny nebo do kroniky můžete zajít i za třicet let. Ale doba, kdy se lze ptát žijících pamětníků, je omezená.“
Po úspěchu Sudetského domu od vás čtenáři očekávají silné příběhy spojené s krajinou a dějinami. Cítíte při psaní takový tlak? „Není to pro mě těžké ani v nejmenším. Asi to zní sobecky, ale já své knihy píši především z nějaké vnitřní potřeby ta témata zpracovávat a předávat dál. Při psaní historických románů dokážu více pochopit nejrůznější projevy chování, motivace a touhy lidí, kteří v té době žili. Mám občas pocit, jako bych jejich osudy při psaní prožíval s nimi. Rozhodně se nenechávám svazovat nějakým očekáváním. Já při psaní knihy necítím tlak a očekávání. Cítím jen radost z toho, že můžu tvořit. A kvůli té radosti to celé dělám.“
A kdybyste měl Ve stínu jeřabiny představit čtenářům jednou větou – jaký příběh je čeká? „Přál bych si, aby to byl příběh k zamyšlení, aby si při jeho čtení čtenář připomněl leccos z našich dějin a aby z knihy byla cítit lidskost, která čtenáři umožní se s jednotlivými postavami blízce identifikovat.“
Za posledních pět let se vašich knih prodalo přes 200 000 výtisků. Mění takový úspěch něco na tom, jak přistupujete k nové knize? „Světská sláva, polní tráva. Jsou to hezká čísla. A to je tak všechno. Mám radost, že se moje knihy prodávají, že je čtenáři čtou, že se mohu živit tím, co mě baví a naplňuje. Ale při psaní na žádná čísla rozhodně nemyslím, to ani náhodou.
Po úspěchu Sudetského domu se od vás čekají silné příběhy zakořeněné v krajině a dějinách. Je těžké vyrovnat se s tímto očekáváním a zároveň si zachovat autorskou svobodu? „Není to pro mě těžké ani v nejmenším. Asi to zní sobecky, ale já své knihy píši především z nějaké vnitřní potřeby ta témata zpracovávat a předávat dál. Při psaní historických románů dokážu více pochopit nejrůznější projevy chování, motivace a touhy lidí, kteří v té době žili. Mám občas pocit, jako bych jejich osudy při psaní prožíval s nimi. Rozhodně se nenechávám svazovat nějakým očekáváním. Já při psaní knihy necítím tlak a očekávání. Cítím jen radost z toho, že můžu tvořit. A kvůli té radosti to celé dělám.“
