Marek Dobeš stojí za tak rozdílnými projekty jako je první český thriller Kajínek, zombie komedie o hledání smyslu života Choking Hazard s Jaroslavem Duškem, historický velkofilm Jan Žižka nebo aktuálně černá vlastenecká komedie Ďáblova sbírka. Všechny spojuje jedna kvalita – nevznikly za státní peníze, nebyly dotovány z daní nás všech. Peníze na ně šly ze soukromých zdrojů. Přesto nebo právě proto mnohé z nich svou originalitou většinu běžné české kinematografie zastiňují. O tom poslední z nich renomovaná kritička Mirka Spáčilová napsala, „Ďáblova sbírka se nepodobá ničemu, co u nás běžně vzniká.“ Autor sám prohlašuje, že jde o nejaktuálnější český film všech dob. Těsně před premiérou snímku v nabitém Kině Lucerna, podepsal premiér České republiky konkordát, tedy smlouvu se Svatým stolcem. Podobným podpisem film Ďáblova sbírka končí. Pro změnu mezi Vatikánem a Hitlerem. Jde o jedinou smlouvu s nacistickým Německem, která platí dodnes. Také proto jsme se scenáristou a režisérem Markem Dobešem hovořili o nezávislosti v tvorbě i mezinárodní politice.
Jan Hřebejk označil váš nový film za punkový, vtipný a svobodný, má pravdu?
Velmi si jeho označení vážím. Honza Hřebejk má obrovský přehled o tom, co se v naší kinematografii děje. Na uzavřenou pracovní projekci ho pozval představitel jedné z hlavních rolí, Bohumír Starý, ještě v době, kdy nebyla hotová zvuková míchačka, a já měl obavu, jak v téhle nedotažené fázi film přijme. Byl nadšený a neopomněl to zmínit na Twitteru. Strašně to pomohlo představování filmu dalším veřejným intelektuálům. Protože není mnoho těch, kteří by podobný film dokázali ustát.
Film Ďáblova sbírka se dotýká tématu konkordát, konkrétně toho uzavřeného mezi Vatikánem a Hitlerem. Proč je podle vás tento dokument tak důležitý právě teď?
Když jsem začal pracovat na tomto filmu před deseti lety, neměl jsem tušení, jak aktuální se téma stane. Ukazuje se, že téma konkordátu je nejen historickým pozůstatkem, ale že má přímou souvislost s dnešním děním a politikou naší země.
Můžete vysvětlit, co konkordát vlastně znamená a jaký má jeho uzavření význam?
Konkordát je smlouva o spolupráci mezi konkrétním státem a církví. V případě, který zmiňujeme, byl uzavřen mezi Hitlerem a Vatikánem a zasahuje do citlivých otázek moci, kontroly a náboženství. Je alarmující, že jde o jediný mezinárodní dokument uzavřený třetí říší, který dodnes platí a nebyl zrušen ani přes nacistické řádění v Evropě. Lidice neLidice, Vatikán drží. Což jednoznačně poukazuje na problém, který máme nyní my sami. Smlouva podepsaná premiérem ČR, kterou nyní projednává sněmovna, je natolik vágní, že Vatikán díky ní bude moci zasahovat do čehokoli, co v původně sekulárním státě, kdysi známém jako Česká republika bude chtít posunout ve svůj prospěch.
Podle vývoje na Slovensku, kde již uzavřen byl, se dá predikovat následující model – schválí se konkordát, lobbisté čekají tři roky, pak přijdou se zdánlivě neškodnou úpravou zdánlivě nesouvisejícího zákona, zákon je pozměněn, zapadne do schématu a konkordát se lehce prohloubí směrem k zájmu katolické církve. A takto rok za rokem, donekonečna, navždy. Přístup Jezinky bezinky „Smolíčku Pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ No. Nepůjdou, tu světničku si vatikánské Jezinky přisvojí i s celým barákem. A pak přijdou další… také o tom vypráví Ďáblova sbírka. Hlavní postava, kterou právě hraje Bohumír Starý, v ní říká: „Tobě se to asi jako katolíkovi nebude líbit, ale já ti můžu říct, že všichni nás tady okrádali po Bílý hoře, nejdřív to byli katolíci, pak fašisti, Němci, pak komunisti a pak zase katolíci.“ Tím byly myšleny církevní restituce. Ale jak vidno, jimi to nekončí. Ani náhodou. Účastnil jsem se ve Sněmovně nejen prvního čtení, ale také kulatého stolu na toto téma. Tam emeritní církevní soudce, ICLic. Mgr. Jan Rozek, tvrdí, že extenzivním výkladem konkordátu, jak je nyní napsán, by mohlo dojít k finančním transferům z kapes daňového poplatníka v rozměru, který by z církevních restitucí udělal drobnou peněžní transakci. V tomto světle není divu, že vláda uzavřela konkordát tajně.
Začínal jste jako filmový novinář, jaký je váš divácký rekord? Kolikrát jste viděl svůj nejoblíbenější film?
Čtyřicetkrát, možná padesátkrát, možná sedmdesátkrát. Prostě nepočítaně. Krotitelé duchů. Samozřejmě ti z roku 1984. Geniální vrchol americké filmové komediální školy.
Co vás nutí se dívat pořád dokola? Nenudí vás to už po čase?
Kouzlo stále funguje. Dokud tomu tak bude, budu film sledovat. Viděl jsem ho v tuhém sociku s partou v kině, okamžitě jsme věděli, kam patříme, vyrobili si nášivky. Následně jsem si koupil VHS dávno před pořízením VHS videa, soundrack na CD, DVD i Blu-ray před pořízením patřičných přehrávačů. Mám sběratelské figurky, comics, jednoho dne si pořídím i celý kostým a budu v něm v domově seniorů hledat Danu Barrettovou.
Z filmu Kajínek, ke kterému jste napsal scénář se už také stala klasika. Jak blízko má vlastně k realitě skutečného případu?
Příliš ne, spíš postihuje tu podstatu. Původní zadání znělo – natočme co nejrealističtější, skutečnosti co nejvíce odpovídající film. Teprve v průběhu psaní scénáře jsme si začali uvědomovat, že film potřebuje určitou míru stylizace, začali jsme nacházet způsob, jak být pravdiví, zodpovědět otázky, na které divák odpověď očekává, a na druhou stranu vytvořit biják, zábavu, která diváka nepustí až do konce filmu. To vše přišlo až během psaní.
Nebyl by film jako drama silnější?
On ale Kajínkův reálný příběh je spíš akční film a ne drama. Už jen útěk z Mírova je neuvěřitelná věc, olympijský výkon ve své vlastní disciplíně. Ze stovky lidí by to nedokázal nejspíš ani jeden, Jiří Kajínek je až ten sto první. Já jsem na Mírově několikrát byl a viděl jsem na vlastní oči, že ta výška, ze které se spouštěl po laně, je obrovská. Navíc věděl, že po něm budou střílet a skákal do tmy – netušil, jak dopadne. Musel naprosto věřit svým propočtům, nesmírně riskoval.
Co vás přivedlo k rozhodnutí postavit se na stranu člověka, který je odsouzený za několikanásobnou vraždu?
Umělci se mohou v díle postavit na stranu kohokoli a neznamená to žádný morální postoj. Jde o vyznění jejich příběhu. Vezmi si film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt. Ten je o svobodě slova. Film Kajínek je o boji za spravedlnost v České republice. Přesto jsem nejdříve nabídku spolupráce na tomto filmu odmítl. Nechtěl jsem podporovat zločin. Tehdy jsem se mylně domníval, že by se to s filmem Kajínek mohlo stát. Pak mi ale došlo, že skrz něj mohu odkomunikovat podstatu problémů, kterým trpí naše soudnictví, a šel jsem do toho.
Na rozdíl od Kajínka, kde jste byl scenáristou, jste si filmy jako Choking Hazard nebo Ďáblova sbírka i sám produkoval. To je poměrně riskantní přístup. Co byl váš největší filmařský úlet?
Největší úlet je rozhodně Ďáblova sbírka. Pracoval jsem na ní pod hlavičkou produkční společnosti Alfedus celých dlouhých deset let. Dal jsem do ní opravdu všechno, co mám. Ale blíží se k tomu videoklip k padesátinám skupiny Olympic. Točil jsem ho totiž u sebe doma. Můj byt po natáčení vypadal asi tak, jako by ho někdo zabalil do obrovské krabice, zatřepal s ní, ještě by do ní kopl a nakonec jí rozšlapal. Prakticky jakákoliv moje věc, která se v tom bytě nacházela a byla alespoň trochu retro, tak se v klipu použila. Z pokoje pro hosty jsem například nechal odmontovat lustr jenom proto, že mi přišlo dobré ho použít v jedné ze scén.
Od té doby se v té místnosti nesvítilo a to ten lustr prakticky v té scéně není ve finále ani pořádně vidět. Jedná se o vánoční scénu, ve které policajti přivedou hlavního hrdinu s deskou Laboratoř. Takže kdybyste si chtěli ověřit, že lustr, který od té doby putoval do skladu, tak z něj kousíček uvidíte v této scéně. Jak jsem už říkal, nechal jsem si uříznout kus koberce, nechal jsem si zničit xy retro hrníčků. Také třeba můžete ve scéně vidět jedno autíčko, se kterým si hraje chlapeček v retro scéně Vánoc.
To autíčko mi později někdo rozšlápl. Jedná se o originál angličák z mé sbírky. Ale to jsou prostě věci, ke kterým při natáčení dochází. Já to vnímám jako pokání za to, že už jsem točil mnohokrát u stejně naivních tvorů v jejich domácnostech. A že pro změnu u nich jsme nějaké věci se štábem poškodili nebo nechtíc poničili. Točit nezávislé filmy totiž mnohdy nejen bolí, ale je s tím občas spojena i nechtěná destrukce. V lepším případě vlastního majetku (smích).
Nezávislé filmařině bude věnována projekce Ďáblovy sbírky v legendárním pražském kině 64 U Hradeb. Každé třetí úterý v měsíci tu Marek Dobeš osobně pouští svůj film. Takže v úterý, 18. února večer se ho tam na další otázky spojené s filmovou produkcí, můžete vyptat i vy.
Zdroj: Marek Dobeš
