Šedesátka je prý ten správný čas, kdy je dobré se ohlédnout a podělit se s diváky a čtenáři se svými
vzpomínkami. Vladimír Hron je renesanční umělec, kterého políbilo hned několik múz – je skvělý
zpěvák, imitátor a bavič, ale málokdo ví, že za všudypřítomným úsměvem a smyslem pro humor se
skrývá kus života, který nebyl vždycky zrovna přívětivý. Přestože mu přinesl mnoho ztrát, neztratil sílu
se s nimi poprat a díky tomu stále rozdává radost početnému publiku. Nikdy o svém soukromí moc
nemluvil, nestal se vděčným objektem zájmu bulvárních médií, a tak se v roce svého kulatého
životního jubilea rozhodl své soukromí odkrýt. Snad se mu to v knize rozhovorů s Pavlem
Mészárosem, které jsou charakteristické svou otevřeností, podařilo. Ale to ať posoudí čtenáři a
příznivci tohoto všestranného umělce.
Kniha vychází v listopadu 2026 a kromě otevřené zpovědi letošního oslavence přináší i téměř stovku
fotografií, zachycujících nejen historii jeho umělecké kariéry, ale také dosud nezveřejněné snímky
z raného mládí i dětství.
Taky jste v dětství rádi chodili do kina na kovbojky a indiánky? Přiznám se, že ani mě to
neminulo, takže Old Shatterhand a jeho rudý bratr Vinnetou byli zkrátka neodmyslitelnou
součástí mého dětství. Tedy alespoň do určitého věku. S přibývajícími léty sláva hrdinů
divokého Západu poněkud vyšuměla, což prý bývá obvyklé, protože do života dospívajícího
jedince přicházejí jiní hrdinové, jiné vzory a hlavně romantický svět dětství se neodvratně
mění na ten reálný.
Když pak do mého života vstoupily děti, došlo v mém životě k jakési renesanci světa plného
koňských kopyt, prosluněných prérií a nablýskaných koltů, které promluví vždycky, když je
třeba hájit spravedlnost. Z velké části se tak stalo díky mému synovi, kterého – světe div se –
v jistém věku taky najednou zachvátilo indiánské období, a já měl možnost se díky tomu zase
chvílemi vracet do dětství a aspoň na chvíli se občas znovu cítit klukem. Bylo to v době, kdy
jsme už nebyli odkázáni pouze na krátký čas, kdy nám nějakou tu indiánku západní
provenience milostivě promítnou v kině. My už mohli naštěstí využívat vymožeností
svobodného přístupu k informacím, takže vynález internetu nám dovoloval vykouzlit si
atmosféru divokého západu kdykoliv nás napadlo a dokonce si ještě umocnit zážitek i
pravidelnými návštěvami westernových atrakcí.
Čas běžel, děti odrostly, stejně jako u mne se jejich romantický dětský svět přirozeně převtělil
do toho reálného, jenže já se i přes svůj věk občas pořád rád vracím mezi kovboje a indiány.
Rád se nechávám dojímat při emotivních představeních s koňmi v boskovickém westernovém
městečku, a to i v době, kdy se mnou už děti nejezdí, protože mají svůj život, a nahradili je
moji stejně postižení vrstevníci, známí a přátelé. Že si přitom rád navléknu džíny, country
košili a na hlavu posadím stetsona, je samozřejmé.
Před několika lety jsem se poprvé ocitl na letní akci v Brné u Ústí nad Labem, kterou tam už
tradičně pod názvem Indiánské léto po řadu let pořádá dlouholetý souputník v kultuře,
kamarád Zdeněk Kymlička. Má to svoji logiku, protože právě v Brné svého času pobýval
slavný spisovatel Karel May. Jedním z vrcholů akce je uvítání průvodu indiánů, v jehož čele na
svém koni hrdě přijíždí nezapomenutelný Vinnetou. Tím, kdo se do šlechetného náčelníka
Apačů už pár let pravidelně převtěluje, není nikdo jiný než Vladimír Hron. Je na něm přitom
vidět, že se převtěluje s chutí a užívá si to.
Právě v Brné jsme se s Vladimírem před lety sešli poprvé. Protože si i přes přibývající léta rádi
hrajeme, setkáváme se tam pravidelně každý rok. Když se pak setkáme i jinde, vždycky si
povídáme o tom, jak je skvělé, když si chlap i v dospělém věku dokáže zachovat něco z duše
malého kluka a občas si v životě pořádně zablbnout. Věřte, že témat k rozhovorům máme
spoustu. Oba jsme prožívali dětství a mládí na severu Čech, oba máme podobný vkus na
muziku, holdujeme podobnému stylu humoru, oba jsme obdivovateli ženské krásy… a oba
jsme se narodili ve stejném roce.
V době vzniku této knížky máme oba na krku šedesátku, a já se nikdy nepřestal na setkání
s Vladimírem těšit. A těšil jsem se jako malý kluk, protože jsem věděl, že před sebou budu mít
taky malého kluka, který tam kdesi uvnitř zapomněl stárnout. Z toho setkávání dvou
šedesátiletých kluků byl nakonec docela fajn pokec. Díky němu vznikla i tato knížka jako náš
narozeninový dárek všem, kteří mají Vláďu Hrona rádi a kteří vědí, že je za co jej obdivovat.
Autor
Zdroj: Radioservis
